Krkonoše

Slovo Krkonoš původně znamenal dnešní Vysoké Kolo a také Kotel neboli Kokrháč. Označení Krkonoš pro horský masív se objevuje v roce 1492 v zápise o rozdělení štěpanického panství na valdštejnský a jilemnický díl, v roce 1499 pak v listině Vladislava II., na nejstarší dochované mapě z roku 1518.
Název Krkonoše je poprvé doložen v roce 1601 a je nejčastěji považován za odvozeninu ze starého slovanského základu „krk" či „krak" znamenajícího kleč čili kosodřevinu.
Základ geologie Krkonoš tvoří předprvohorní krystalické břidlice a prvohorní metamorfované horniny. Prastarým krystalinikem na některých místech proniká a krkonošsko-jizerský pluton (žula, svor). Ve čtvrtohorách se v Krkonoších vyskytovaly ledovce, které několikrát modelovaly zdejší krajinu. Mnohde proto nalezneme tyto modelované tvary a stopy mrazového zvětrávání.

Svým 40 km dlouhým a 20 km širokým souvislým pásmem tvoří naše nejvyšší pohoří Krkonoše část severovýchodní státní hranice s Polskem, přičemž česká část zaujímá asi dvě třetiny jeho celkové plochy. Na území Čech se nachází především hřebeny Krkonoš s nejvyšší horou České republiky Sněžkou (1602 m) a s pramenem evropského veletoku Labe. Geologicky jsou Krkonoše součástí takzvaného Českého masívu. K nejcennějším pokladům oblasti patří jedinečná severská tundra na hřebenech hor, jak ji představuje například Úpské rašeliniště, vzácná flóra a fauna. Od výšky 1250 m. n. m. se smrk, dominující nejvyšším partiím lesa, téměř vytrácí a vrcholky hor a široké planiny pokrývají porosty někdy husté, jindy mezernaté kleče. Na nejvyšších vrcholcích vzdorují větru k zemi přitisknuté trsy trav a drsný koberec lišejníků.
V nejstarších pramenech figurují Krkonoše pod názvem Askiburgion, jímž Claudius Ptolemaios pojmenoval celý komplex pohoří včetně Ještědských, Jizerských a Lužických hor. Podle germánského kmene, sídlícího na východ od střední Odry, nazývá jiný antický autor Dio Cassius Krkonoše Vandalskými horami. V pozdějších ruských letopisech se objevuje označení Český les, v díle středověkého pražského kronikáře Přibíka Pulkavy zase Sněžné hory. Dnešní název se nejprve objevuje ve tvaru čísla jednotného jako označení pro horský hřbet. Na mapu název Krkonoše jako první zanesl roku 1518 mladoboleslavský lékař a kartograf Mikuláš Klaudyán. Původ slova se nejčastěji vysvětluje jako složenina ze slovanského krk, krak s významem kosodřevina, kleč a noš, -e s významem nosit.

Pravděpodobně již v nejstarších dobách osídlování kraje vznikaly v Krkonoších první stezky, jež spojovaly lidská sídla a vedly ke zdrojům surovin. Do hor se i později vydávali různí dobrodruzi toužící po rychlém zbohatnutí, a tak již z počátku dolování rud pochází báje o Krakonošovi, který si své poklady hlídá. Aby byl duch hor příznivě nakloněn, bylo zapotřebí dodržovat pravidla kutání, případně provádět určité magické obřady.

Jistou specifikou osídlování Krkonoš je takzvané budní hospodářství, které u nás zavedli alpští lesní dělníci. Boudy ze dřeva, kryté kůrou a bez kamen se původně stavěly jen na letní období, některé z nich se však udržely dodnes. Známy jsou zejména Krausovy boudy, založené bratry Krausovými, kteří zde po příchodu z Alp roku 1550 postavili na Labi mlýn a tím položili základ celé osady. Nejvýše položenou je Labská bouda, ležící v srdci horské pláně Bílé louky na česko-slezských hranicích. Již brzy po svém založení byla obývána celoročně, sloužíc jako hospodářské centrum a noclehárna pro cestovatele na Slezské stezce. Roku 1625 byla přestavěna protestantskými uprchlíky.

Církev zasahovala do krajiny i dalšími způsoby. Na nejvyšší hoře Sněžce byla v letech 1665 – 1681 vystavěna kaple zasvěcená svatému Vavřinci. V kapli se konaly pětkrát do roka bohoslužby za účasti stovek poutníků i jarmarečních vyvolávačů. Jako reakce na tuto slezskou iniciativu proběhlo roku 1684 vysvěcení Labského pramene, čímž byla potvrzena náležitost této oblasti ke královehradecké diecézi a tím i českým pánům. V slavnostním procesí prý kráčel i velbloud, nesoucí biskupovy relikvie, nesvědčilo mu však horské podnebí, a tak v půli cesty padl.

Krkonošské nejvyšší hory

V Krkonoších se nachází 54 hlavních vrcholů vyšších 1000 metrů a 15 bočních rozsoch přesahujících tisícimetrovou hranici.

Některé hlavní vrcholy Krkonoš

Sněžka (1602 m), Luční hora (1555 m), Studniční hora (1554 m), Vysoké Kolo (1509 m), Stříbrný hřbet (1490 m),Violík (1472 m), Malý Šišák (1440 m), Kotel (1435 m), Zadní planina (1423 m), Harrachovy kameny (1421 m), Mužské kameny (1417 m), Dívčí kameny (1413 m), Svorová hora (1411 m), Zlaté návrší (1411 m), Růžová hora (1390 m), Liščí hora (1363 m), Lysá hora (1344 m), Železný vrch (1321 m), Stoh (1315 m), Černá hora (1299 m), Luboch (1296 m), Tabule (1282 m), Světlá (1244 m), Medvědín (1235 m), Čihadlo (1214 m), Plešivec (1210 m), Přední planina (1195 m), Lysečina (1188 m), Jelení hora (1171 m), Slatinná stráň (1153 m), Vlčí hřeben S (1140 m), Lesní hora (1129 m), Vlčí hřeben (1124 m), Vlčí hřeben J (1119 m), Pěnkavčí vrch (1105 m),

Některé vedlejší vrcholy Krkonoš

Vysoká pláň (1490 m), Stříbrné návrší (1433 m), Vrbatovo návrší (1416 m) , Kozí hřbety V (1387 m), Kozí hřbety (1317 m), Světlý vrch (1313 m), Čelo (1269 m), Kamenec (1238 m), Mumlavská hora (1217 m), Plešivec V (1199 m), Kozlí hřbet (1034 m)

V Krkonoších pramení řeky Labe, Malé Labe, Úpa, Jizerka a Mumlava, ale také Kamienica a Łomniczka.

V Krkonoších se vyskytují reliktní a endemické druhy rostlin a živočichů. V Krkonoších se nalézají i takzvaná kamenná a suťová moře nazývaná arkto-alpínská tundra. Na několika místech nalezneme i rašeliniště. Smrkový porost byl však částečně zdevastován vlivy imisí. V nižších polohách rostou monokultury buku a smrku.

KRNAP

Krkonoš mají i Krkonošský národní park (KRNAP) o rozloze 36 400 ha, který zde byl vyhlášen roku 1963, a Karkonoski Park Narodowy (KPN) založený v roce 1959.